Vyza velká (Huso huso)

Největší jeseterovitá a současně také největší sladkovodní ryba planety žije v Kaspickém, Černém, Azovském a Jaderském moři. Na našem území se vzácně objevovala ve spodním toku řeky Moravy, poslední zpráva o ulovení vyzy se datuje do roku 1916. V současnosti je u nás chována výhradně v soukromých chovech pro pokusné účely. Vyzy žijí především v mělkých příbřežních oblastech a v blízkostí ústí řek. V řekách se zdržují v hlubokých úsecích a často se pohybují i ve sloupci. Potravu mladých vyz tvoří bezobratlí živočichové, postupně jak vyza stárne, stává se dravcem a dospělé exempláře jsou pouze dravé. Díky rozměrným ústům dokážou ulovit i několikakilogramovou rybu. I vyza je stejně jako ostatní velcí jeseteři rybou dlouhověkou, jejich maximální stáří je odhadováno na 150-200 let. Pohlavně dospívá poměrně pozdě, u samců je to ve věku 12-14 let, u samic pak ještě později ve věku 16-20 let. Dorůstat pak může až do délky přes 5 metrů a hmotnosti přesahující 1,5 tuny. Vyzy se třou stejně jako jeseter sibiřský na Bajkale ve dvou časově oddělených skupinách. Ta první táhne do řek brzy z jara, zatímco druhá nastupuje na svou pouť na konci podzimu, v řece pak přezimuje a zjara pak táhne do výše položených míst. Ke tření dochází v hlubokých proudech se štěrkovým dnem na hloubce 4-12 m, ale jsou známy i případy tření ve hloubce 40 m. Trdliště podzimní skupiny byly také na Dunaji, ovšem stavba přehrady Železná vrata navždy ukončila pouť vyzy velké do těchto vod. Vyza se vyznačuje velkým množstvím a velkou hmotností vytřených jiker. Běžně připadá na jednu samici 300 tisíc až 7 miliónů jiker, jejichž hmotnost může tvořit až pětinu celkové váhy samice. Ke tření nedochází ovšem každoročně, jelikož se jedná o náročný a namáhavý proces, opakuje se pouze přibližně každých 5 let.

Vyza má relativně protáhlé tělo, které je nejvyšší v oblasti za temenem hlavy. Oproti jiným jeseterům má vyza velmi krátký a špičatý rypec a velká ústa, která jsou protažena téměř na šířku hlavy. Před ústy jsou 2 páry dolů visících vousků. Po těle je řada kostěných štítků, jejichž velikost s věkem postupně klesá. Horní lalok ocasní ploutve je delší než spodní.